Založiť webovú stránku alebo eShop

Irský vlkodav.....


                         je pes králů král psů..

Občas nazýván králem psí rasy, občas něžným obrem a občas jehnětem v domě a lvem na lovu, je přátelským a mírumilovným společníkem člověka. Jeho historie je starší než název země, která mu dala své jméno. Předpokládá se, že vlkodavové přišli do Irska s Kelty, kteří byli nejen vynikajícími chovateli dobytka, ale i psů. Ve své domovině v Irsku se vlkodavové těšili veliké oblibě a vážnosti. Bardi opěvovali ve svých epických básních hrdinské činy těchto psů, legendy přecházely ústním podáním z generace na generaci. Chvála na vlkodavy a hluboká náklonnost k nim prolíná celou irskou poezii i prózu. Vlastnictví těchto psů bylo výsadou králů, šlechticů a básníků, byli cennými dary pro královské dvory v celé Evropě, jejich obojky byly často vyrobeny ze zlata a drahých kovů.

První písemná zmínka o irském vlkodavovi se datuje roku 391 n.l., kdy římský konzul Quintus Aurelius Symmachus děkuje svému bratru Flaviánovi za sedm irských vlkodavů slovy:

"Celý Řím na ně hleděl s obdivem a okouzlením".

Podle sbírky zákonů welšského krále Howela Dobrého z roku 930 stál irský vlkodav z chovu krále 240 pencí, kůň 60-120 pencí a ovce 21 pencí. Toto srovnání dokumentuje jakou cenu měl tehdy dobrý vlkodav. Když byl vlkodav poraněn, hrozily pachateli vysoké pokuty. Jeden z nejstarších příběhů vypráví o válečníku Setantovi, který zabil obrovského Culannova psa a pak místo něj musel hlídat Culannův majetek s obojkem na krku.


Znak starých irských králů obsahoval list jetele, harfu a irského vlkodava, který stál pod mottem:

"Mírný, když je hlazen, divoký, když je podrážděn."

Do různých částí Evropy bylo vyváženo tolik vlkodavů, že se stali vzácní i ve své domovině. Byli vyváženi do Anglie, Španělska, Dánska, Persie, Indie a Polska.

Proto byl za vlády Cromwella roku 1652 vydán zákaz vývozu vlkodavů z Irska a Anglie.


Jako každé plemeno, ani vlkodav se nevyhnul úpadku, na kterém se podepsal nejen pokračující vývoz, ale i vyhubení vlků v Irsku a ve Skotsku. Také hladomor kolem roku 1845 zapříčinil, že vlkodav se stal vzácným přepychem. Nastává doba největšího úpadku, plemeno je ohroženo vyhynutím.


Kolem roku 1860 začíná kapitán George Graham, skotský důstojník britské armády, který byl významnou osobností i v chovu deerhoundů, s obnovou irského vlkodava. Sestaví chovatelský program a vývoj rasy, vyhledává poslední potomky starých kmenů a sám říká: "Má tento král mezi psy opravdu upadnout v zapomenutí ?". Za velkých finančních obětí začíná 34 lettrvající práce na obnově této starobylé rasy. V roce 1886 předložil G. Graham standard plemene, který platí jen s několika nepatrnými změnami dodnes. Za prototyp plemene je uznáván pes O´Leary, jehož preparát je vystaven v Museum of National History v Londýně.


V roce 1885 je založen Irish Wolfhound Club v Anglii, obnova plemene úspěšně pokračuje a kolem roku 1900 je dosaženo cíle - toto krásné, vznešené a impozantní plemeno je na vzestupu. V roce 1902 si Irská královská garda zvolila jakomaskota irského vlkodava. Již 100 let je možno spatřit, jak irský vlkodav vede oddíl bubeníků a dudáků při střídání stráží u Buckinghamského paláce v Londýně.


Irský vlkodav se i v moderní době těšil královské přízni. Král Jiří V. dostal od Lady Talbotové of Malahide darem irského vlkodava a sestra krále Jiřího VI. Byla od roku 1930 do roku 1964 předsedkyní Klubu irského vlkodava. Přes tuto vysokou protekci následovalo uznání plemene Kennel Clubem teprve v roce 1925.

 

Do ČR byl irský vlkodav přivezen v roce 1975 a plemeno bylo zařazeno do klubu slučující všechny chrty. V roce 1995 byl založen samostatný klub pro irského vlkodava a deerhouda.

Autor: D. Holková - staženo z WDK 

The Irish Wolfhound

The Irish Wolfhound is old breed of dog. They were mentioned in Irish literature which dates from the 5th century or, in the case of the Sagas, from the Old Irish period A.D. 600-900. The Great Irish Hound was only permitted to be owned by kings and the nobility. The number of hounds each person was permitted to own depended on his position. The hounds were used as war dogs to haul men off horseback and out of chariots and there are many tales in Irish mythology of their ferocity and bravery in battle. They were also used as guards of property and herds and for hunting Irish elk as well as deer, boar, and wolves and were held in such high esteem that battles were fought over them. Dating from the middle of the 4th century, we have the description of Celtic hounds in the works of Arrian: "There is nothing more beautiful to see, whether their eyes, or their whole body, or their coat and colour". "The neck should be long, round, and flexible. Wide chests are better than narrow ones. The legs should be long, straight, and well-knit, the ribs strong, the back wide and firm without being fat, the belly well drawn up, the thighs hollow, the tail narrow, hairy, long and flexible with thicker hairs adorning the tip. The feet should be round and firm. These hounds may be of any colour." They were much coveted and were frequently given as gifts to important personages and foreign nobles. In the mid 19th century a Major H.D. Richardson (a Scot living in Dublin) wrote a book (entitled The Dog: Its Origin, Natural History, and Varieties) in which he asserted that the Irish wolfdog and the Highland deerhound were one and the same breed, although much degenerated in the latter. He began breeding, basing much of his efforts on the Glengarry deerhounds which were noted for their size and heavy build. Little is known of Richardson's breeding programme but it is probable he used some outcrosses, including one to a Pyrenean. It has also been said that Glengarry used a Pyrenean, but that was a different type to the breed we know today, being taller and less heavy, with prick ears, and resembling the ancient Spanish hounds from which it was descended. The next to appear on the scene was Captain George Augustus Graham, determined to bring the Irish wolfhound back to its former glory. Not only were there very few specimens available of the old blood lines, but some of them were not able to breed and others were very delicate. He complained that death and disease robbed him of his finest specimens. Captain Graham and other breeders founded the Irish Wolfhound Club in 1885.

TOPlist
aktualizované: 24.08.2015 07:24:04